V poslední době se na Neviditelném psovi několikrát vzrušeně debatovalo o větrných elektrárnách v Jindřichovicích pod Smrkem. Naposledy sebevědomě zmínil tento projekt jeho duchovní otec, starosta Petr Pávek, ve svém článku Parazitování energetiky na českém národě. Nehodlám zde polemizovat s autorovou kritikou firmy ČEZ, neboť chování této firmy, v souvislosti s růstem cen elektrické energie, je přinejmenším neobratné, ale to by bylo na samostatný článek zaměřený ryze na ekonomii a problematiku public relations. Jde o to, že nezasvěcený čtenář by mohl po přečtení článku nabýt dojmu, že v případě Jindřichovic jde o velice úspěšný či přímo ukázkový projekt ve využívání alternativních zdrojů energie. Skutečnost je bohužel jiná.

Větrná elektrárna Jindřichovice byla uvedena do provozu bezmála před třemi roky a tato doba je už vcelku dostačující pro bilancování úspěšnosti projektu. Nejprve pár základních údajů. Elektrárna je osazena dvěma větrnými turbínami Enercon E40, každá o výkonu 600 kW. Investiční náklady dosáhly výše 62 milionů korun, z čehož 53 milionů pocházelo od Státního fondu životního prostředí, a pouze zbylých 9 milionů si zajistila obec. Skoro se chce říci, že za podobných podmínek by uměl podnikat skutečně každý. Ovšem každý si to dovolit nemůže, protože by na to ani zdaleka nestačil státní rozpočet. Roční produkce se předpokládala ve výši 2000 MWh, což představuje využití instalovaného výkonu zhruba 1670 hodin/rok, a tedy asi 19% koeficient využití instalovaného výkonu. Energetický audit pana Kottnauera ze společnosti Power Service odhadoval roční produkci dokonce na 2200 MWh, což znamená koeficient využití téměř 21%. Tržby se na základě výkupní ceny cca 3 Kč/kWh stanovené Energetickým regulačním úřadem předpokládaly ve výši okolo 6 milionů Kč, z čehož měly necelé 3 miliony připadnout na pokrytí finančních závazků spojených s provozem a investicí a zbytek měl být zisk. Tato čísla se tehdy jevila jako velmi příznivá.

Jaká je však realita po bezmála třech letech provozu? Velmi mírně řečeno - špatná. Průměrný koeficient využití za celou dobu provozu se pohybuje okolo 10,6% a to je velmi hluboko pod projektovými předpoklady. Plánovaných 19% se prozatím podařilo dosáhnout či překročit pouze ve dvou měsících. Špatné výsledky z roku 2003 lze určitě zčásti připočíst abnormálnímu průběhu léta. Ovšem výsledky z dalších let, dle meteorologů už nikterak výjimečných, nejsou zase o tolik lepší, aby se výrazněji přiblížily projektovým předpokladům. Pokud nedojde v budoucnosti k podstatnému zlepšení, půjde patrně o značné nadhodnocení větrného potenciálu lokality ve vlastním projektu. V takovém případě by bylo určitě zajímavé znát příčinu. K důvěře v obnovitelné zdroje energie to totiž zcela určitě nepřispívá.

Nepříznivým provozním výsledkům samozřejmě odpovídají i výsledky ekonomické. Proklamované cca 3 miliony ročně do obecního rozpočtu jsou kdesi v nedohlednu. Pan Pávek sice sebevědomě prohlašuje, že po zaplacení všech závazků zůstává pro obecní pokladnu několik set tisíc korun, ale lze to považovat za úspěch? Je-li průměrný koeficient využití 10,6%, pak při povinné výkupní ceně 3 Kč/kWh činí tržba za rok v průměru 3,35 mil. Kč. Veškeré náklady za rok 2004 byly vyčísleny ve výši přibližně 2,7 mil. Kč. Předpokládáme-li, že u tohoto typu zdroje roční náklady nijak výrazně nezávisí na objemu vyrobené elektřiny, lze odhadnout, že průměrný zisk se může pohybovat ve výši 600-700 tis. Kč. Z pohledu pana Pávka je to možná úspěch, ale každý ekonom mu řekne, že takovýto výnos je vzhledem k výši investice 62 mil. Kč hodně špatný výsledek. Vždyť tímto způsobem vydělá elektrárna za předpokládaných 20 let životnosti maximálně 15 mil. Kč. Nebýt toho, že skoro polovinu investičních nákladů tvořila nevratná dotace, byl by celý provoz výrazně v červených číslech, a to navzdory zvýhodněné výkupní ceně.

Z pohledu nás ostatních a zejména z pohledu daňových poplatníků je situace ještě horší. Nesmí se zapomínat kolik tato legrace stála. Nevratná dotace činila skoro 28 milionů korun a dalších 25 milionů zvýhodněná půjčka. Ani úrokové zvýhodnění však není zadarmo. Při době splatnosti okolo 10 let a takovéto výši půjčky představuje každé procento zvýhodnění oproti standardním úvěrům rozdíl více jak 1,5 milionu v celkovém úhrnu splátek. Tento rozdíl však nespadne poskytovateli z nebe jako mana a musí být v konečném účtu z něčeho dotován podobně jako zvýhodněné úvěry u hypoték. A tím něčím bude s největší pravděpodobností zase státní rozpočet. Nedopustíme se patrně velké chyby, když budeme předpokládat, že náklady na tuto VE, které patrně tím či oním způsobem zaplatí daňoví poplatníci, přesáhnou 30 milionů korun. Na každou korunu vydělanou pro Jindřichovice se tak muselo vynaložit ze státního rozpočtu minimálně 2 Kč. Se smutnou nadsázkou je možné říci, že kdyby stát posílal Jindřichovicím oněch několik set tisíc ročně jako přímou dotaci, tak by se výrazně ušetřilo. Samozřejmě lze namítnout, že stavba znamenala práci i pro další firmy, ale vnucuje se otázka, zda takto neefektivní způsob je zrovna to pravé ořechové.

Stručně řečeno, ačkoliv by se dle slov pana Pávka mohla větrná elektrárna Jindřichovice zdát příkladným obnovitelným zdrojem energie, jeví se ve skutečnosti zatím daleko více ukázkou neuváženého investování státních prostředků. Celkový pohled na tuto elektrárnu kromě špatných dosavadních provozních výsledků navíc zhoršuje skutečnost, že tato elektrárna vyšla i po investiční stránce velice drahá. Investiční náklady dosáhly skoro 52 000 Kč na 1kW instalovaného výkonu, což trumflo dokonce i tolik kritizovaný Temelín. Jenže zatímco u rozbíhajícího se Temelína, kde se stále ještě vychytávají mouchy, tento 1kW instalovaného výkonu i tak vyprodukoval za poslední dva roky průměrně 5900 kWh elektřiny ročně, v případě Jindřichovic to bylo pouze necelých 1000 kWh. Myslím, že každý soudný člověk dokáže odhadnout, jak se tento rozdíl projeví v ceně produkované energie. Znovu se potvrzuje fakt, že nebýt uměle nadiktovaných cen, za které musí rozvodné společnosti povinně vykupovat elektřinu z větrných elektráren, byly by tyto zdroje v klimatických podmínkách ČR naprosto neschopné jakékoliv konkurence.

Jestli si pan Pávek takto představuje moderní energetiku, která by měla zajistit spolehlivé a cenově dostupné zásobování budoucí společnosti elektrickou energií, tak by měl on či jeho souvěrci vysvětlit, kde na tuto energetiku vezmou peníze. Ve státním rozpočtu je k dispozici pouhý zlomek toho, co by bylo nutné vynaložit. A pokud jde o proklamovanou spolehlivost, tak pan Pávek a jemu podobní taktně mlčí o tom, že ty jejich alternativní zdroje jsou prozatím v drtivé většině případů schopné fungovat jedině díky tomu, že se fázují k fungující a stabilizované elektrizační soustavě. Tuto stabilitu zde ovšem zajišťují podle nich zastaralé a tolik kritizované tvrdé zdroje, jako jsou uhelné a jaderné elektrárny, které díky spolehlivým systémům regulace jsou schopné reagovat přesně podle pokynů dispečinku a společně s vysoce pohotovými přečerpávacími elektrárnami vyrovnávat i případné výkyvy způsobené tím, že někde zrovna zašlo slunce či přestalo foukat. Zde je nutno zdůraznit, že zastánci alternativních zdrojů doposud nepředstavili svým voličům experta, který by vysvětlil, jak by byla elektrická síť regulována, kdyby v ní nepřevažovaly tyto tvrdé zdroje (uhlí, jádro), jež zelení zásadně (s výjimkou plynu, ale to by byla ekonomická sebevražda) odmítají. Diskuse o problémech spojených s nespolehlivostí a nestabilitou výkonu alternativních zdrojů by byla námětem pro samostatný článek.

Závěrem si dovolím opět zdůraznit, že stejně jako většina lidí zabývajících se energetikou ani já nejsem nikterak zaujatý proti alternativním zdrojům jako takovým. Pokrok v tomto oboru je nesporný a tyto zdroje se při rozumném využívání mohou za určitých podmínek stát vhodným doplňkem ostatních zdrojů elektrické energie. Avšak podtrhuji slova "rozumném využívání", neboť vydáme-li se cestou úředníky nalinkovaných kvót, trh deformujících cenových vyhlášek a povinných výkupů a dotací využívaných k profitu provozovatelů namísto k podpoře dalšího výzkumu a vývoje, tak to může skončit jedině špatně - drahou a přitom nespolehlivou elektřinou.

Václav Železný

zpět na úvodní stránku