Poprvé v životě jedu do Pakistánu. Doma se mě ptají, jestli se nebojím. To jsou takové ty stereotypní předsudky. Po sedmi dnech v Islamabádu musím říci, že zatím jediné město, kde jsem se trochu bála chodit sama po ulicích, byla Bukurešť... Ale vezměme to popořádku. V letadle sedím vedle Pakistánky, ptá se, odkud jsem, a když slyší, že z Česka, povídá: "Jé, zrovna před pár lety tu teroristi zavraždili dva Čechy. Mladý pár na dovolené, a takhle skončili, smutné." Smutné.

Mise IAEA je tentokrát orientovaná speciálně na komunikaci národního regulátora, resp. jaderný dozor. Koná se v hlavním sídle Pakistan Nuclear Regulatory Authority a mezi 27 účastníky jsou i zástupci provozovatele jaderných elektráren. Spolu se mnou je tu za experta ještě Swengwong Woo z Koreje (Korean Institute for Nuclear Safety). Vedoucí delegace IAEA je Zia Shah, rodilý Pákistánec, což je výhoda, ale zároveň, protože tu má spoustu přátel, se občas ulejvá a nechává mne řídit workshop za sebe.
Kolegové účastníci jsou fajn, dva už znám z dřívějších misí, další se ke mně hlásí, že byli v Praze, Liberci, Plzni, Příbrami, Dukovanech apod., a opěvují jak je Česko moc krásná země.
Zahájení je nesmírně oficiální a slavnostní. V Iránu zahajovali workshop slovy "Ve jménu Boha", tady to vylepšili: profesionál nám muezínským stylem zazpíval celou motlitbu.

Druhý největší muslimský stát na světě (první je Indonézie)

Pákistán vznikl v roce 1947 odloučením muslimské části Indie. Hindů z území Pákistánu se stěhovali do Indie, muslimové z Indie se stěhovali do nového Pákistánu, což se neobešlo bez krveprolití. Až do roku 2007 se různě střílelo a terorizovalo na obou stranách, od té doby je prý pokoj a bezpečno (odhlédneme-li od toho, že o území Kašmíru se dodnes občasně válčí. Na všech mapách, co jsem tu viděla, je území Kašmíru decentně malované tak trochu jako "země nikoho" a hranice je pouze vytečkovaná...).
Pákistán je asi 10x větší než ČR a má cca 200 milionů obyvatel. Od devadesátých let se počet zdvojnásobil. Kvůli náboženství odmítají antikoncepci. Ženy jsou tu moc krásné, pokud nechtějí, nemusejí se zahalovat, chodí oblečené většinou v krásných šatech typu sárí. Na koupání mají plavky se sukýnkami - to by spousta Češek potřebovala! Na rozdíl od jiných muslimských zemí pátek není svátek, normálně se pracuje, a sobota a neděle je víkend.

Energetický program

Pákistán vyrábí 64 % elektřiny z fosilních zdrojů (půl na půl z ropy a plynu), 27 % z vodních, 7 % z jádra a 2 % z OZE. Na jednoho obyvatele ročně připadá 471 kWh, což je hluboko pod světovým průměrem (3 127 kWh). Čtvrtina obyvatel elektřinu nemá. Díky špatnému stavu přenosové soustavy se asi 17 % vyrobené elektřiny ztrácí. Dovoz ropy a plynu silně zatěžuje státní rozpočet, hospodářství v poslední době oslabuje. Celková instalovaná kapacita je přes 29 GWe, ale často je k dispozici sotva polovina (problém je voda, kvůli nedostatku vody se ani nedají stavět další vodní elektrárny). Jadernou energetiku zahájili poměrně brzy - první reaktor v Karáčí (CANDU, 90 MW) spustili už v r. 1971. Slouží také k odsolování mořské vody. Palivo z přírodního uranu je domácí provenience. V r. 2000 a 2011 přibyly dva PWR 300 MW v lokalitě Chashma (vyslovuje se to Čašma) a tamtéž další dva (PWR 315 MW) v letech 2016 a 2017. Obohacený uran se pro ně dováží z Číny. Centrifugový obohacovací závod je od r. 1984 v provozu v Kahutě, ale zřejmě ne pro civilní účely.
Pákistán má jaderné zbraně, nepodepsal Non-proliferation Treaty, takže kvůli všelijakým mezinárodním omezením a sankcím těžko hledá partnera pro výstavbu jaderných reaktorů. Jediný, komu to nevadí, je Čína; postavila první 4 reaktory na lokalitě Chashma a nyní u Karáčí staví dva další (PWR 2x 1 100 MW). Spouštění se předpokládá 2022. Použité palivo se skladuje v bazénech u reaktoru, uvažuje se o suchých skladech na lokalitách JE.
Pákistán také provozuje 2 experimentální reaktory (10 MW a 30 kW), synchrotron na výrobu izotopů pro lékařské účely a zařízení pro velkou průmyslovou defektoskopii. Pákistánská atomová komise vybrala 8 dalších míst pro postavení 32 dalších reaktorů. Předpokládá se desetinásobný růst potřeby elektřiny po roce 2030!

Vojenský program

V Khushabu, 200 km jižně od Islamabádu jsou 4 těžkovodní reaktory pro výrobu vojenského plutonia. První z nich, PHWR s odhadovaným výkonem 30-40 MWt, zahájil 1998. Další, větší (40-50 MWt), pak 2009. Třetí byl uveden do provozu patrně v r. 2013 a čtvrtý, největší (90 MWt) zřejmě 2015. V blízkosti je též malá výrobna těžké vody. Přepracování vojenského materiálu se odehrává v blízkosti lokality Chashma. Francouzi zde stavěli závod, v r. 1978 ho opustili, a Pakistánci ho nyní renovují.
Program jaderné zbraně zahájili 1972 a už 1983 uskutečnili první test jaderné bomby. V r. 1998 pak dalších 5 testů v pouštích Balúčistánu, 4 plutoniové a jeden s obohaceným uranem. (Proč kamarádům Američanům nevadí obohacování v Pakistánu a v Iránu jo? Asi že Pákistán nemá ropu...)

Islamabád

Překvapilo mě, jak je Islamabád zelené město - samé parky, stromy, všude hojně a nahlas zpívají ptáci. Je postavené před cca 50-60 lety, moderně urbanisticky konstruované ve čtvercové síti, přiléhající jihem k historickému Rávalpindí. Slouží jako východiště pro turisty směřující na sever do oblasti Karakoram, Nanga-Parbat a osmitisícovek, kterým vévodí K-2. Blíží se monzun, tak se starají, aby byly všechny odtokové kanály volné. Televize ukazuje, jak na severu země už jsou záplavy. Stojí tu druhá největší mešita Asie, moderní Faisal mosque (nechal ji postavit saudskoarabský král Faisal), krásný národní památník ve tvaru květu a několik muzejí kultury, přírodovědy a historie. Jsou tu uchvacující nálezy z neolitických civilizací údolí Indu i z počátků islámu v 16. století.

Vzdělání

44 % dětí neumí číst a psát. Vláda prý velmi podporuje vzdělávání, ale je zde několik zádrhelů: populace roste rychleji než kapacita vzdělávacích zařízení. Pro chudé z odlehlých oblastí je obtížné dojíždět - vůbec se do školy dostat. Přibývají statisíce uprchlíků ze sousedního Afghanistánu - polovinu z nich tvoří děti pod 14 let - a těžko se pro ně organizuje a financuje škola. Ve škole se děti učí urdštinu jako první jazyk, angličtinu jako druhý, lokální jazyk podle toho odkud jsou (např. pandžábštinu, paštúnštinu apod.), arabštinu kvůli náboženství, aby si mohly číst korán, a fársí (perštinu), protože většina historických textů je ve fársí. Mají z toho chudinky hrozný guláš, je toho na ně moc, a ve výsledku neumí nic. Volá se po reformě školství.

Bezpečnost

Jako delegace IAEA jsme tu za VIP a velmi o nás pečují, zejména z hlediska bezpečnosti. Všude, kam se jen hneme, jezdí s námi doprovodné houkací a blikací vozidlo se čtyřmi samopalníky, nebo sedí mladík se samopalem na klíně přím s námi v autě. Doprovázejí nás i do muzea, obchodního domu, do mešity. V hotelu jsou bezpečnostní rámy, v nichž pípají i moje brejle, tak tam se se samopalem nemůže. Kolegové říkají, že ty samopaly jsou tu jen proto, že jsme delegace z IAEA, kdybychom byli normální turisti, tak můžeme všude jak chceme, je prý tu nyní bezpečno, útoky a teroristi byli do roku 2007, od té doby se podařilo terorizmus soustředěným a nákladným úsilím za mnoha obětí z řad speciálních policistů, kterým se tu říkalo "Taliban hunters", drasticky snížit. (Historickým paradoxem je, že Talibán kdysi podporovala Benazir Bhutová, dřívější premiérka Pákistánu...) Služba v armádě už od osmdesátých let není povinná, jen kdo chce, ale vnímají to jako čest a hrdost. Speciální skupina tajné policie nedávno odhalila za pomoci nejmodernějších elektronických nástrojů skrytý systém financování terorizmu (asi jeden z mnoha, je to tu komplikované). Mezi policií a armádou není moc koordinace, lokální (kmenové) bezpečnostní sbory trpí podfinancováním ze strany centrální vlády. Naše MZV označuje za nejnebezpečnější oblast Balúčistán. Když se ptám proč, kolegové vysvětlují, že to je oblast nejbohatší na různé suroviny, uhlí, kovy, drahokamy... takže tu panují všelijaké zájmy. Balúčistán se chce osamostatnit a to vede k častým ozbrojeným střetům. Až se jim podaří to nějak vyřešit, bude to zlatý důl turistiky - podle fotek je tu čarokrásné mořské pobřeží. Různé "security" útvary a organizace jsou tak důležité, že při komunikačních cvičeních v rámci workshopu je účastníci vždy jmenovali mezi nejdůležitějšími skupinami veřejnosti (stakeholdery), s nimiž je potřeba počítat v komunikaci.

Zvyky a komunikace

Workhop se začíná později a končí dříve, než je time schedule, kolega z IAEA, který je rodilý Pakistánec říká, že musíme respektovat národní zvyky :-) Jako ze studentů z nich mám radost, jsou velmi aktivní, dychtiví informací z jiných zemí, hodně se ptají. V praktických cvičeních pracují pilně a s velkým zaujetím. Ze cvičení "Veřejné slyšení" udělali grotesku, když se vehementně vžili do rolí novinářů, farmářů, protijaderných aktivistů. No nevím, jestli by se takhle bavili i tváří v tvář reálné rozčílené veřejnosti. Tvrdí, že většina národa je pro jádro, ale ještě nikdy neudělali žádný skutečný průzkum mínění, ani analýzu médií. Hodně médií je v soukromých rukou. Komunikují většinou jen formálně a oficiálně prostřednictvím tiskových zpráv a technických dokumentů. Vůbec nepracují se sociálními sítěmi, ani nevědí, kolik veřejnosti a jak je používá. Ovšem na ulicích má mobil v ruce každý, takže to očividně podceňují. Když se bavíme o postojích veřejnosti, tak říkají, že tu mají rčení: Kdo má prázdné břicho, není nebezpečný, protože se stará jen o své živobytí a je vděčný. Kdo má plné břicho, je nebezpečný, protože začne vymýšlet blbosti. Myslím, že to je pravda, a že totéž je i příčina toho, jak dnes vypadá západní společnost. Daří se jí příliš dobře, tak vymýšlí blbosti (politickou korektnost, správně zakřivené banány, apod.)
Obyčejní lidé jsou tu moc hodní. Nejlepší lidi jsou prý na severu, prý bych se tam cítila jako doma, jsou tam modroocí lidé, velmi pohostinní, krásná příroda. Na historických místech jsou rozsáhlé obrovské vykopávky: Mohendžo Daro, Gandhara, místa civilizace z údolí Indu, datované už od r. 7000 př. n. l. Jsou prý turistům přístupné. Asi by to chtělo jet sem ještě jednou jako turista.
K jídlu si užíváme placky čapátí a placky nan, různé pálivé omáčky a smažené nugetky a plněné trojúhelníčky, karí, masové nudličky... Pákistánci prý ze všeho nejvíc milují maso na jakoukoliv úpravu. Krávy u nich nejsou svaté, tak je jedí. Vepřové ne.

Poznatky z Koreje

Komunikace národního regulátora a jaderných výzkumných institucí je hodně formální a komplikovaná. Velmi se orientují na moderní technologie - sociální sítě. Kromě našich známých facebooku, twitteru, instagramu apod., mají spoustu dalších, korejských domácích sociálních sítí, na kterých zejména mládež celodenně visí. Protijaderná prohlášení se šíří velmi rychle, projaderná tvoří zejména odborníci, a tak asi ne vždy jsou úplně snadno srozumitelná. Fukušima je velmi poznamenala strachem, protože byla blízko. Radioaktivita byla na prahu měřitelnosti, samozřejmě, naprosto bezvýznamná ve srovnání s přírodním pozadím, ale lidé nevěří a stejně se bojí. Současný prezident je osobně proti jádru, tak rozhodl o zastavení dalšího jaderného energetického programu. Do ciziny dodávat reaktory na klíč, to ale nevadí :-) Dokončují nyní ve Spojených Arabských Emirátech 4 korejské reaktory, školí operátory pro budoucí jaderky v Saudské Arábii. Korejský typ reaktoru si nechali licencovat v USA. Těší se na tendr do ČR :-) Korea nyní vyrábí třetinu své elektřiny ve 24 energetických reaktorech a dva nové staví - navzdory prezidentskému rozhodnutí veřejnost v komplikovaném procesu veřejných debat hlasovala pro jejich dokončení. Korea je největším dovozcem primárních energetických zdrojů. Nemá za jádro alternativu. Snaha o solární instalace naráží na nedostatek volné půdy a její vysokou cenu. Spotřeba je 10 MWh elektřiny na obyvatele ročně(!), tedy trojnásobek světového průměru.

Ve svých prezentacích představuji zkušenosti z komunikace s veřejností nejen z pohledu operátora jaderných elektráren ČEZ, ale i našeho státního dozoru a dalších jaderných institucí. Mezi kolegy znalými České republiky se těší obzvláštní úctě paní Drábová, mluví o ní v superlativech a Zia, co pracuje ve Vídni, míní, že by měla být prezidentkou ČR.

Marie Dufková

zpět na úvodní stránku